Jak už mnozí z vás mohli sledovat na našich Facebookových profilech, máme za sebou obří kolaborativní konferenci www.kanankil.org/eng/ . Proběhla v tomto luxusním hotelu http://www.ichotelsgroup.com/intercontinental/en/gb/locations/overview/merida.
Moc ráda bych napsala o všem, co nás potkalo a hlavně s kým ačím vším jsme se setkali my… Dva dny po konci se ale cítím tak plná zážitků, že moje tělo i hlava vyžadují něco co by se dalo popsat jako hybernace… čas na vnitřní zpracování té hromady zážitků. Na několikeré přání těch, kteří se nekamarádí s Facebookem tedy alespoň nahrávám fotky. Jsem si jistá, že dojmy, dozvuky a pokračování otevřených kapitol této události budou ještě dlouho přítomné v našem přemýšlení i jednání, tedy celém dalším dění… a tak detailnějšímu povídání neuniknete : )
Jakub:
Konference trochu obšírněji
Tohle není tak úplně příspěvek do blogu pouze pro rodinu a kamarády nepsychology. Následující řádky jsou spíše snahou utřídit si myšlenky a vzpomínky z proběhnuté konference před tím, než o tom napíšeme článek do časopisu Psychoterapie. Událost, o které chci napsat, má oficiální název Obohacující kolaborativní praxe napříč kulturami: Konstruování alternativ v psychoterapii, vzdělávání, komunitním a organizačním rozvoji a ve výzkumu (aj verze: Enriching Collaborative Practices Across Cultural Borders:Constructing Alternatives in Psychotherapy, Education, Community & Organization Development and Research Practices). Už tento rozkošatělý název sliboval mnoho rozličných podnětů a bohatost perspektiv, ale i určitou nejistotu, zda toho nebude od každého jen pomálu a dohromady vlastně nic pořádně.
Než se budu věnovat samotné události, dovolte mi udělat malou odbočku. Těžko říct, jak příběh konference vypadá z „nezaujatého“ pohledu zvenčí. Chtěl bych na tomto místě, co nejdříve, přiznat, že má účast na konference nese různé „zaujaté“ odstíny. Jednou jako návštěvník, jindy jako přednášející a v neposlední řadě i člen širšího organizačního zázemí. Vezmeme-li vážně Gergenův koncept „multi-being“, něco jako objektivní pozice neexistuje, tak ji nebudeme předstírat. To ale neznamená, že budeme jen nekriticky chválit….
Jakub:
Ale zpátky od úvah k samotné události. Pro začátek cítím potřebu prozradit, kdo má celou tuhle fatamorgánu uprostřed rozpáleného Yucatánského velkoměsta na svědomí. Hlavní organizační činnost a nejvíc odvedené práce má jednoznačně na svědomí Institut Kankil (http://www.kanankil.org/). Z moderního strukturalistického pohledu těžko zařaditelná instituce sídlící v mexické Meridě, poskytující vysokoškolské vzdělání, supervize, a něco jako výcviky v kolaborativním přístupu a zároveň pracující mohutně na něčem, co by se dalo nazvat mezinárodní networking postmoderní komunity. S trochou paranoidní odvahy by se dalo tvrdit, že celá konference byla vlastně jedna z jejich vysoce promyšlených síťovacích aktivit. Dalším výrazným uskupením stojícím v čele celé organizace je určitě Taos Institut (http://www.taosinstitute.net/) . Podobně neuchopitelná organizace, nebo spíš komunita odborníků, která má jednoho opravdového zaměstnance, ale spoustu přidružených členů z celého světa, z nejrůznějších oborů, sdílících perspektivu sociálního konstrukcionismu (jednou z vůdčích postav je například sociální psycholog Kenneth Gergen). Jako poslední z plejády hlavních tahounů by se dal označit americký Houston Galveston Institute s hlavní postavou Harlene Anderson (http://www.talkhgi.org/). Krom těchto známých jmen bylo na celé konferenci přítomno a aktivně se podílelo mnoho dalších uskupení a institutů, jejichž členové tvořili velmi bohatou směsici národností a kultur. Zpětně mě napadá, že bylo vlastně těžké narazit na někoho ze všech, skoro tří stovek účastníků z 25 zemí, kdo by nebyl ve vztahu k něčemu nebo někomu.
..ještě než se dostaneme k příspěvkům
Jakub:
Právě tahle vztahovost a důraz na vytváření sítí dodávala kolaborativní konferenci zcela specifický ráz, který se na jiných konferencích jen tak nevidí. Slova jako vztahovost, nehierachičnost, respekt k odlišnostem a akcentování nepřeberného množství možností, které v postmoderním teoretickém jazyce mohou znít už trochu vyčpěle, zde nabývaly zcela konkrétních obrysů.
Za prvé všichni se od prvního momentu bavili se všemi. První den se mi tak zhroutila představa, že podobné události jsou rozděleny na zákulisní svět a svět na jevišti. I když se samozřejmě pořádaly různé večeře a setkání, které si mezi sebou domlouvali přednášející “hvězdy“, většinou neměly exkluzivní charakter. A tak se vám mohlo jednoduše stát, že jste se ocitli u večeře po boku
Kennetha Gergena, Harlene Anderson nebo vůdčích postav just therapy Charlese Waldegraveho a Kiwi Tamase a mnoha dalších. Co více, tito lidé se upřímně zajímali, co se děje ve vaší práci, čím se zabýváte ve vaší zemi a tak z podobných rozhovorů vzniklo nejedno pozvání do Brna.
Jinou ilustrací tohoto odlišného uspořádání byly speciální prostory doplňující tradiční plenární setkání nebo panelové diskuze. Těmito útvary byly tzv. dialogické prostory (dialogical spaces), věnované jednotlivým oblastem konference (výzkum, psychoterapie, organizace, komunitní práce), ve kterých jste mohli sdílet dojmy a myšlenky ze zažitých workshopů s ostatními účastníky a přednášejícími. Jelikož probíhalo vždy 8 workshopů paralelně, měly tyto dialogické útvary velký smysl v konstruování celistvějšího obrazu konference, co víc, nabízely jedinečný moment, jak se za pomocí facilitátora vést dialog ve velké skupině lidí z různých geografických i myšlenkových koutů světa.
Tyto důležité prvky „postmoderní sešlosti“ pak vytvářely dojem jakéhosi živoucího organismu, měňavky, která nemá jasně daný a ukončený tvar. Víte však, že to, co se děje na jednom jejím konci, souvisí s celým jejím zbytkem. Krom toho, organismu, který nemá žádnou jasně danou strukturu a ve kterém jsou všechny články stejně důležité.
Výstižnou metaforou této formy uspořádání pro mě byl symbol rhizomu (Deleuze, Guattari, 1980), opakovaně skloňovaný na konferenci kanadským terapeutem Chrisem Kinamanem. Ten ve svých příspěvcích i v kuloárech mluvil dokonce o tom, že žijeme ve století rizomu, kdy se radikálně mění to, jak se k sobě vztahujeme. Podle Kinmana „rhizome“ nabízí v současné době užitečnější formu uvažování o vztazích v terapeutické i komunitní práci, než tomu je u moderních arboretálních metafor a hierarchických uspořádání (více např. na jeho stránkách http://www.rhizomeway.com).
Chvílemi jsem se přistihoval, že musím z toho cvrkotajícího organismu utéct a být chvíli o samotě, aby mi hlava neexplodovala z množství nejrůznějších úžasných nabídek a dialogů (nechcete za námi přijet do Bogóty?, co takhle pracovat na společném projektu…, co tahle večer do klubu, na večeři, napsat článek, udělat rozhovor pro můj výzkum, cvrrrrrrrr). Chvíli jsem si přišel jako hvězda na předávání Oskarů, chvíli jsem nevěděl, jak mám odmítnout s tím, že už toho mám hodně, ale pak jsem si uvědomil, že stejným přehlcením jsou zastiženi všichni kolem mě a víceméně všichni přítomní. Musím přiznat, že jsem si v průběhu těch několika málo dní vybudoval nejrůznější únikové strategie, jak z toho bláznovství aspoň trochu nezešílet. Většinou jsem se ale přistihl, jak se večer vracím do svého pokoje na kraji Méridy a v hlavě mi znějí útržky desítek rozhovorů, v uších mi píská, jak cestou z rockového koncertu a nejsem schopen složit dohromady jednu souvislou větu…………
